Jiří Witzany, 7.2.2002

Cílem tohoto textu není v návaznosti na současnou krizi a faktický rozpad Čtyřkoalice v její dosavadní podobě rozvíjet úvahy o tom, kdo je a kdo není vinen, jaké konkrétní chybné kroky byly učiněny a jaké zase naopak učiněny nebyly, avšak pohled na tyto události z perspektivy probíhajícího začleňování ČR do Evropské unie, a tím i české politické scény do scény evropské.

Z hlediska evropské politiky existuje relativně jasná typologie politických stran, která se formálně projevuje například jejich rozdělením do evropských stran v rámci evropského parlamentu (http://www.europarl.eu.int/). Vzhledem k tomu, že lze těžko předpokládat, že by vstup ČR a dalších zemí střední a východní Evropy vedl k vytvoření nových speciálních evropských politických stran, jeví se jako nezbytné, aby se každá česká politická strana aspirující o dlouhodobou existenci dříve nebo později zařadila do jedné z těchto evropských politických škatulek. Zcela prakticky jde totiž mimo jiné o volby do Evropského parlamentu, ke kterým by i v ČR v budoucích 4-8 letech mělo dojít. Současné pohyby na domácí politické scéně i čtyřkoaliční pnutí, spojování se a rozpadání se lze vnímat jakou pouhou epizodu v tomto konvergenčním procesu.

Jak tedy vypadá struktura evropských stran v porovnání se strukturou stran domácích. Začněmě od leva, levicové spektrum naší politické scény zcela zapadá do struktury evropské levice. KSČM jednoznačně patří mezi evropské reformované i nereformované komunisty (United Left), ČSSD mezi evropské socialisty (Party of European Socialists). Na české scéně na druhou stranu však zatím chybí jasně vydefinovaná strana zelených hájící ekologické zájmy (Greens), tuto roli zřejmě zatím nejsilněji hraje ČSSD.

Situace již není až tak jasná na pravé straně politického spektra. Největší počet křesel, 37%, v 625-členném Evropském parlamentu patří Evropské lidové straně (EPP - European People´s Party, http://www.eppe.org/) sdružující křesťansko-demokratické, konzervativní a liberálně-konzervativní strany hlásící se k odkazu evropské křesťanské civilizace. Jedinou další evropskou stranou napravo od středu, ačkoliv toto zařazení je sporné, jsou evropští liberální demokraté (ELDR - European Liberal, Democrat and Reform Party, 8,5% křesel) kladoucí důraz na individuální svobodu a lidská práva (http://www.eldr.org/). Žádnou jinou středopravicovou škatulku v Evropském parlamentu v současnosti nenajdeme.

Dříve než budeme diskutovat rozřazení českého středopravicového spektra (ODS, US-DEU, KDU, ODA) do těchto evropských škatulek, podívejme se blíže na vymezení stran křesťansko-demokratických, konzervativních, liberálně-konzervativních a liberálních. Křesťanská demokracie vychází z křesťanské antropologie (pojetí člověka) a křesťanského hodnotového systému, klade důraz na řád, podporuje tržní hospodářství, avšak zároveň s větším či menším smyslem pro sociální solidaritu. Konzervativní strany jsou často jakýmsi funkčním sekulárnějším ekvivalentem stran křesťansko-demokratických. V zemích se silnými konzervativními stranami (Dánsko, Finsko, Irsko, Norsko, Švédsko, Velká Británie, Řecko, Španělsko) více méně neexistují nebo mají malou podporu strany křesťansko-demokratické a toto platí i naopak. Strany, které se nazývají liberálně-konzervativní, se stále řadí mezi strany konzervativní, avšak s větším důrazem na liberální prvky jako volný trh, malý stát, na druhou stranu také na princip rovných šancí a osobní svobody. Podstatou liberálního-konzervativizmu je v každém případě důraz na řád zakotvený ve sdíleném hodnotovém systému, bez něhož není skutečná svoboda myslitelná. Liberální-konzervativizmus je tedy moderní forma konzervativizmu, ne liberalismu! (Viz např. sborník revue Proglas „Česká konzervativní a liberální politika“.) Liberalismus naopak absolutizuje požadavek svobody jednotlivce a historicky vznikl jako opozice vůči konzervativizmu a pravici. Požadavek na individuální práva a rovné šance často přechází v koncept rovnostářství. Liberálním stranám se proto často přisuzuje místo spíše blízko středu v levopravém politickém spektru (viz M.Klíma: Volby a politické strany v moderních demokraciích).

Jak tedy zařadit ODS, US-DEU,KDU a ODA do dvou evropských bloků EPP a ELDR. Je zřejmé, že KDU přirozeně spadá k a také je členem EPP, přes své socializující tendence a levicové nálepkování je zřejmé, že se bude stále více přizpůsobovat standardům evropské křesťanské demokracie zejména pod vlivem sousední německé CDU/CSU a rakouských lidovců. Fakticky liberálně-populistická ODS momentálně není formálně zařazena ani do jednoho z těchto bloků, a její velmi těžká zařaditelnost může být jedním z kořenů jejích protievropských postojů. Ačkoliv US a ODA jsou formálně členy EPP, lze považovat určitou nejistotu nebo váhání s tímto zařazením za jeden z kořenů čtyřkoaličního pnutí. V případě ODA se výrazným signálem k útoku ze strany KDU totiž stalo právě odstavení liberálního křesťanského-demokrata a otce-zakladatele D.Kroupy z vedení ODA a jeho nahrazení zjevně liberálním Žantovským, následované snahou přestup ODA z EPP do ELDR! Takový krok by však byl jednoznačně v rozporu s perspektivou možné integrace stran 4K, která by se jako celek musela zařadit buď pod EPP nebo pod ELDR. Momentální „odříznutí“ ODA a vystoupení D.Kroupy se pak zdá být prostým důsledkem této logiky bez ohledu na existující dluhy, které jsou zřejmě spíše záminkou celé „operace.“

Jak je na tom Unie svobody z hlediska vztahu k EPP či ELDR? Formálně je členem EPP, jak je však v Unii bohužel zvykem, toto rozhodnutí, zařadit US do EPP, nebylo bohužel nikdy schváleno a diskutováno, pokud se nemýlím, nejvyšším stranickým orgánem – republikovým shromážděním, a není ani nijak široce sdíleno, je totiž pravděpodobné, že řada členů si tohoto faktu a jeho důsledků ani není vědoma. Z hlediska schváleného politického programu, výchozích principů a záměrů otců-zakladatelů je toto zařazení zcela správné, politický program US totiž je liberálně-konzervativní, klade důraz na pevný řád pravidel a etiky, osvědčené konzervativní zásady, zodpovědnost a dědictví evropské civilizace atd. (viz „Brána“). To, že toto zařazení však není jednoznačně sdíleno, dosvědčují výroky některých politiků o vyhraněné liberální politice, v řadě případů zjevná absence hlubšího hodnotového ukotvení a bohužel nejvyššími představiteli často opakovaný koncept 4K coby spojení konzervativního (KDU) a liberálního (US) proudu. Toto zdánlivé slovíčkaření (používání označení liberální namísto liberálně-konzervativní) má ale, jak již bylo vysvětleno, velmi hluboké důsledky. Před Unií svobody tedy stojí zcela jednoznačná a konkrétní otázka: konzervativní (liberálně-konzervativní) nebo liberální, směřování k EPP nebo k ELDR? Potvrzení orientace na EPP ještě nutně neznamená úzký svazek s KDU, naopak US a KDU se pak ucházejí o podobný typ voliče, do budoucna toto rozhodnutí však přirozeně navozuje možnost případné integrace. Takové rozhodnutí je paradoxně největším ohrožením pro KDU, která se možná právě proto snaží přilepit, za pomoci nedomyšleného papouškování řady unionistů, US nálepku „liberální“ a tím US vytlačit z konzervativního prostoru – to totiž dává větší šanci KDU pro získání liberálně-konzervativních voličů na úkor US. Tyto šance klerikálně profilované KDU jsou však v silně historicky antiklerikální společnosti velmi omezené a podpora KDU zde v dohledné době překročí těžko 15-20%. Šanci na překročení 20% a získání části voličů KDU by naopak měla důrazně liberálně-konzervativně se profilující a vnitřně silná US. Rozhodnutí o směřování do ELDR, které by popřelo principy, na nichž US vznikla, ale jednoznačně znamená dříve či později rozchod s KDU. Řadu vnitřních rozporů v US, kromě zcela přízemních motivů boje o moc, lze podle mého názoru částečně vysvětlit tímto pnutím mezi konzervativní a liberální politikou. Např. v případě Prahy je sice zjevné, že ona skupina „spiklenců – liberálů“ vznikla zejména za účelem rozdělení si funkcí a míst na kandidátkách a její liberalismus se projevil nejvíce v bezcharakternosti tohoto postupu, přesto však ono rozdělení na „liberály“ a ostatní, „proti 4K“ a „pro 4K“ lze do značné míry chápat jako projev toho samého střetu mezi liberálním a konzervativním (liberálně-konzervativním) směřováním v pražské Unii.

Unie svobody se proto musí rozhodnout. Rozhodnutí o směřování k liberální ELDR bude pravděpodobně znamenat její rozpad a odchod řady politiků, kteří se podíleli na jejím zakládání. K tomu je třeba poznamenat, že vyhraněná liberální strana na české politické scéně chybí, podpora takové strany však na druhou stranu těžko přesáhne 10% podobně jako jinde v Evropě a významnou část výhradně liberálních voličů si bezesporu udrží ODS. Na druhou stranu potvrzení původní liberálně-konzervativní orientace a tedy kompatibilní politické orientace s KDU otevírá US velký voličský prostor, ale může pravděpodobně vést k odchodu některých liberálů z US, nevylučuje však jejich setrvání v relativně liberálně ale především konzervativně orientované straně.

Shrnutí: Liberální nebo liberálně-konzervativní? Nejde o pouhé teoretizování, ale o velmi zásadní otázku pro US související s rozpory uvnitř 4K, o otázku politického života či smrti. Prakticky se tato otázka odráží v rozhodnutí o potvrzení členství US v Evropské lidové straně, nebo v rozhodnutí o směřování k Evropské straně liberálně demokratické. Druhá volba (ELDR – liberální) je popřením principů, na nichž US vznikla a rozhodnutím pro politický zánik či marginalizaci US, pochopitelně nutně povede k definitivnímu rozchodu s KDU. První volba (EPP - liberálně konzervativní) dává šanci na získání a udržení významného voličského potenciálu, umožňuje integraci s KDU, nevylučuje však ani demokratickou soutěž o podobný typ konzervativního až liberálně-konzervativního voliče s významnými potenciálními zisky US na úkor „klerikálně“ profilované KDU v silně sekularizovaném prostředí se silnou antiklerikální tradicí.