Daňově populistické dostihy

 

 

Parlamentní politické strany se začaly předhánět v revolučním zjednodušování, či radikálním snižování daňových sazeb. Snižování daní je bezesporu klíčovým politickým tématem, diskuse  o něm by však měla být vedena odpovědným a nepopulistickým způsobem.

          Odpovědná daňová diskuse  musí být rozdělena do dvou oddělených částí. První by se měla týkat složené daňové kvóty v poměru k HDP a souvisejícího rozsahu služeb, který stát hodlá svým občanům poskytovat. Tato diskuse vyžaduje široký společenský konsensus. Zároveň je předmětem neustálého politického boje mezi pravicí a levicí. Bez zajímavosti není poslední výzkum agentury CVVM, podle nějž by téměř polovina občanů byla ochotna platit vyšší daně za lepší péči státu a na druhou stranu 36% obyvatel by přivítalo nižší daně s vyhlídkou omezení služeb státu. Zvláštní diskusi je třeba skutečně vést o sociálních odvodech, kdy je na politicích, aby namísto populistických proklamací občanům sdělili i nepříjemnou pravdu, např. že nižší sociální odvody nutně znamenají nižší důchody, nižší zdravotní pojištění omezení bezplatné péče atd. Základním východiskem musí být nedeficitní financování těchto služeb a to nejen pro naplnění konvergenčních kritérií a včasný vstup do eurozóny. Výsledkem celé této diskuse by měla být složená daňová kvóta, která se v současnosti pohybuje okolo 39% HDP. Levicový, avšak odpovědný politik možná navrhne její zvýšení a zvýšení veřejných výdajů např. na 50% HDP. Pravicový a odpovědný politik bude prosazovat snížení složené daňové kvóty a veřejných výdajů např. na 33% HDP, kdy maximálně každá třetí vydělaná koruna prochází přes státní byrokracii podobně jako u jiných rychle rostoucích ekonomik EU. I při cílových 33% je však třeba bohužel v nejbližších letech, do úplné eliminace vysokých rozpočtových schodků, zachovat současnou 39% kvótu a až po té postupně směřovat k cílovým 33%. Populistický levicový nebo pravicový politik na druhou navrhuje snižování těch či oněch daní, aniž by vysvětlil, kde hodlá na výdajové stránce ušetřit a občanům slibuje navíc ty či ony služby.

          Druhá část odpovědné daňové diskuse musí vycházet z dohodnuté daňové kvóty. Porovnávány mohou být jenom ty návrhy,  které tento předpoklad splňují. Tady je diskuse vedena o rozložení daňové zátěže mezi různé typy daní, přímé, fyzických či právnických osob, nepřímé, spotřební, či majetkové. V druhé dimenzi jde o to, jak je daňová zátěž rozložena mezi jednotlivé skupiny obyvatelstva. Toto je přirozeně předmětem věčných politických sporů, každý návrh na změnu oproti systému, který výběr dané kvóty již zaručuje, však musí být daňově neutrální, jinak vrací diskusi zpět do kroku 1 a musí být tedy jako takový odmítnut. Bohužel právě tuto vlastnost mají poslední návrhy ČSSD a ODS. ČSSD chce snížit přímé daně pro okruh svých voličů, tedy pro poplatníky s nižšími až středními příjmy, přitom není schopna zajistit včasné snížení rozpočtového deficitu. ODS na druhou stranu operuje s pravicově populistickým návrhem 15% plošné daně vyhovujícím především příslušné voličské skupině, tedy poplatníkům s vyššími příjmy, aniž by však reálně řešila skokový propad daňových příjmů. I tento návrh je proto při současné daňové kvótě nepřijatelný. Reálně posuzována může být daňově neutrální plošná daň (včetně sazby DPH) se sazbou v rozmezí 20-23%, jejíž přitažlivost je však podstatně menší v porovnání s líbivými 15%.

          Veřejné rozpočty tedy rozhodně nejsou jakýmsi finančním perpetum mobile, jak někteří politici předstírají, do nějž vstoupí X a vystoupí služby v hodnotě 2*X, často jsou spíš černou dírou, do níž vstoupí X a vystoupí hodnota X/2. Na tomto u nás častém jevu často participují právě ti, jejich rétorika je nejvíce populistická. Lze si proto jen přát, aby voliči takovým nedopřávali zbytečně sluchu a důvěru dali těm, kteří reálně přispějí k tomu, aby v první řadě  výsledkem celého procesu finanční veřejnoprávní mašinérie bylo alespoň skoro celé X, aby toto X odpovídalo společenské dohodě a aby jeho daňový výběr byl relativně efektivní a spravedlivý.

 

Jiří Witzany, Evropští demokraté, 25.1.2005