Stárnutí
populace může být tragické!
Autor příspěvku z HN 13.9.04 „Stárnutí populace
není tragické“, M.Loužek z Centra pro ekonomiku a politiku, tvrdí, že se
stát nemá znepokojovat ani zabývat současným demografickým vývojem, ale vzít ho
jako nevyhnutelný fakt. Stárnutí populace přitom vysvětluje pouze jako důsledek
jinak bezesporu pozitivního prodlužování průměrného věku. Zcela však pomíjí
druhou a důležitější příčinu předpovídané demografické krize, kterou je
dramaticky snižující se porodnost.
Jako příklad tragického demografického
vývoje si představme jistou fiktivní obec se 700 obyvateli, průměrnou
délkou života 70 let, s průměrným počtem živě narozených 10 dětí ročně a
se stejnou roční úmrtností. Každý ročník má okolo 10 obyvatel a v obci tak
žije okolo 200 osob v neproduktivním věku do 20 let, 400 v produktivním věku do 60 let a 100
důchodců nad 60 let. Začne-li docházet ke zvyšování průměrného věku, sníží se
mírně roční úmrtnost a průměrný věk se zvyšuje. Nezmění-li se věk odchodu do
obecního důchodu, časem dojde ke zvýšení počtu důchodců na řekněme 200, počet
obyvatel do 20 let a v pásmu 21-60 však zůstává konstantní a poměr mezi
osobami produktivními a neproduktivními se tak změní z 4:3 na 4:4. Tento
poměr bude možné zlepšit, pokud se zvyšováním produktivního věku bude posouvána
i hranice mezi produktivním a neproduktivním obdobím života. Zde lze ovšem
namítnout, že prodlužování průměrného věku nemusí nutně znamenat prodlužování
produktivního věku, zároveň budou zvyšovány nároky na vzdělávání a tedy
posouvána i hranice vstupu do věku produktivního. Kvalitnější péče pro staré
prodlužující jejich věk bude také klást vyšší nároky na produktivní populaci.
Takový vývoj je přesto bezesporu zvládnutelný a není opravdu tragický.
Představme si nyní, že v naší
obci navíc dojde náhle k dramatickému snížení porodnosti, řekněme na v
průměru 1 dítě ročně, např. díky nové snadno dostupné formě antikoncepce a
změně nálady v obci směrem k užívání si dnes vyprodukovaných statků
spíš než zatěžování se plozením a výchovou dětí. Další ročníky tak budou čítat
pouze 1 obyvatele. Snadnou matematickou kalkulací docházíme k tomu, že po
50-60 let v naší obci dojde ke zásadní změně poměru mezi produktivní a
neproduktivní populací z 4:3 na 1:5,
okolo 40 produktivních občanů se bude muset starat o cca 220 dětí a
důchodců. Tyto poměry již s vysokou pravděpodobností sociální tragedii
způsobí. V chudobě budou žít všichni, staří možná budou umírat vyčerpáním,
chudobou, nebo díky nedostatečné péči. Nic by na tom nezměnily ani vysoké zůstatky
na „kapitálových důchodových účtech“,
protože nebude dost těch, kdo by produkovali potraviny, základní
potřeby, zdravotní a sociální služby atd., které by si „důchodci! za své peníze
rádi koupili. Občané si uvědomí, že by bylo bývalo lépe mít před několika
desítkami let více dětí, předchozí generaci možná budou obviňovat ze bezmezného
a sobeckého individualismu, nyní však již bude pozdě, vyčerpáni péčí o současné
potřebné již nebudou mít sílu k rození a zatěžování se dalšími děti. Obec
se pravděpodobně rozpadne a na její místo přijde jiný životaschopnější „kmen.“
Dramatické snížení porodnosti, pro stále nepřesvědčeného čtenáře
v extrémním případě až na nulu, k demografické a sociální
tragedii s matematickou logikou
nepochybně vede.
Situace v ČR jistě není tak
dramatická jako v uvedeném fiktivním případě, nicméně právě snížení
porodnosti z cca 155 000 živě narozených dětí ročně v období
1971-1990 na průměrně 93 000 ročně v období 1991-2003, tedy na 60%
předchozího průměru, je bezesporu dostatečně znatelné. Na scénáři
demografického vývoje ČR do roku 2050 není dramatické samo o sobě snížení počtu
obyvatel na 8 miliónů, dramatická je změna poměru mezi produktivní a
postproduktivní populací z 3:1 na 1:1, při razantním posunu odchodu do
důchodu přinejlepším na 3:2.
Je proto přirozené a naprosto správné a vůbec ne
směšné, jak tvrdí M.Loužek, pokud se ať už naše fiktivní obec, nebo početnější
český národ, v době dramatického snížení porodnosti snaží o sebereflexi
příčin a zvrácení tohoto nepříznivého
populačního vývoje. Nelze samozřejmě svobodným občanům nařizovat, ani
stanovovat kvóty na počet dětí, lze se však zamyslet nad tím, co k nízké
porodnosti přispívá. Už sama tato diskuse s sebou nese větší společenské
ocenění a tedy jistou formu morální
satisfakce pro ty, kdo se odhodlají děti mít. To by samo o sobě jako motivace
bylo jistě málo. Vždyť ti, co děti dnes mají, investují do budoucí produktivní
generace, která bude nést břímě sociálních i zdravotních služeb i těch, kteří
dnes děti nemají. Tento budoucí a z jistého hlediska možná nespravedlivý
ekonomický transfer je pouze částečně a možná málo kompenzován dnešním daňovými
a nedaňovými výhodami těch, co děti mají (pochopitelně na úkor těch, co děti
nemají). Jako kontraproduktivní se tedy
např. jeví poslední vládní „reforma“ daně z příjmu, která zavedením
pevných daňových bonusů na dítě penalizuje rodiny s příjmy zaručujícími
slušnější životní úroveň nezbytnou právě pro výchovu dětí. Namísto jednoduchého
zvýšení odečitatelných položek na dítě na úroveň dospělých, či uvolnění
bytové regulace a zprůhlednění trhu s byty, vláda bohužel vymýšlí různé
socialistické instrumenty na způsob nových sociálních dávek nebo
novomanželských půjček. Kromě ekonomických motivů je však třeba se v první
řadě zamýšlet nad postavením budoucích i současných matek, které od rození dětí
odrazují nejvíce právě obavy ze ztráty možnosti dalšího profesního uplatnění
v kombinaci s péčí o dítě. Je možné zvážit např. povinnost
zaměstnavatele zaměstnat na částečný úvazek matku pečující o dítě do 10
let a vracející se do zaměstnání. Částečné úvazky pro matky pečující o děti by
obecně mohly získat jednoduché daňové výhody na způsob odpuštění sociálního a
zdravotního pojištění placeného zaměstnavatelem apod.
Nevycházíme-li tedy s filozofie krátkozrakého
individualismu a extrémního ekonomického liberalismu prezentovaného panem
Loužkem, pochvalme vládu za to, že se otázkou kritického demografického vývoje
začala zabývat, pokárejme již však, že zatím nic moc kloudného nevymyslela.