Demokracie a pražské zastupitelstvo

8.11.2003  Mladá fronta DNES  str. 4  Naše Praha

Jiří Witzany  Radní a zastupitelé

 

Možnost menšinové opozice vyvolat v zastupitelstvu veřejnou rozpravu je důležitá

Názor

Opozice vede s vládnoucí koalicí na pražské radnici již delší dobu zdánlivě banální spor: má mít jistým způsobem definovaná menšina v nejvyšším zastupitelském orgánu města právo zakotvené v jednacím řádu zařadit bod na pořad jednání, tedy iniciovat veřejnou rozpravu a hlasování zastupitelstva na téma, jež formulovala?
Podívejme se, jak to probíhá v nejvyšším zastupitelském orgánu ČR, tedy v parlamentu, který by měl být jistým vzorem demokratické kultury. Podle jednacího řádu Poslanecké sněmovny má každý jednotlivý poslanec nebo skupina poslanců právo zákonodárné iniciativy, tedy právo zařadit libovolný návrh na pořad jednání PS, kde je o něm vedena veřejná rozprava a kde probíhá první, případně další hlasování. Menšina poslanců, konkrétně 25 %, má dokonce právo zařadit bod mimořádné důležitosti, a to rozpravu a hlasování o vyslovení nedůvěry vládě. Kvalifikovaná většina v parlamentu by však tento jednací řád mohla relativně snadno změnit tak, aby jakákoliv nepříjemná iniciativa opoziční menšiny mohla být uťata v samém počátku. Tleskali by možná ti, kterým nejsou zrovna příjemné teatrální výstupy některých opozičních politiků. Ve skutečnosti by tak ale byl ohrožen jeden ze základních atributů skutečné demokracie, totiž právo menšiny vyjádřit svůj názor a iniciovat k němu diskusi na patřičné úrovni demokratického rozhodovacího mechanismu, který ve své poslední fázi však musí být většinový.
Přijetím takové zdánlivě nevinné změny jednacího řádu PS by se ČR vydala směrem k "demokracii" pouze v uvozovkách tak, jak ji předvádí např. Lukašenkův bolševický režim. Není náhodou, že uvedená práva demokratické menšiny jsou zakotvena v ústavě ČR.
Přesně takováto situace bohužel existuje v pražském zastupitelstvu, podobně jako na mnoha jiných místech naší komunální a regionální politiky. Technologická poziční většina blokuje veřejnou rozpravu na jakékoliv téma, které je jí nepohodlné, a již vůbec nepřipustí obecnou změnu v jednacím řádu, která by takový institut zakotvila. Tento stav vyhovuje v pražském zastupitelstvu tvrdému jádru ODS a je bohužel obhajován i primátorem Bémem (viz článek v MF DNES, 17. 9. 2003). Jsem přesvědčen, že možnost menšinové opozice vyvolat v zastupitelstvu veřejnou rozpravu na téma, které navrhne, je na komunální a regionální úrovni minimálně stejně důležitá jako na úrovni parlamentní. Veřejnou podporu ztrácí radní koalice, která činí kroky, jež v rozpravě iniciované opozicí nedokáže obhájit, nebo která bez argumentů odmítá rozumné iniciativy opozice. Naopak pouze ostudu si vyslouží opozice, která opakovaně přichází s tématy a návrhy, jejichž smysluplnost nedokáže veřejně obhájit. V každém případě je tímto mechanismem posílen veřejný zájem, jehož hledání je mimořádně důležité. Například na úrovni Prahy radnice za relativně malého zájmu veřejnosti hospodaří s rozpočtem a majetkem v řádu desítek miliard. Řada rozhodnutí se týká života Pražanů více než leckterá teoretická diskuse v parlamentu. Koaliční hlasovací mašinerie ODS a ČSSD, která dělá pouhou frašku ze zasedání Zastupitelstva hl. m. Prahy, jež by mělo být teoreticky fórem pro hledání veřejného zájmu, je toho však jen velmi malou zárukou. Na pořad jednání je zařazeno pouze to, co prošlo mechanismem koaličních handlů, a šance opozice na změnu navrženého usnesení jsou minimální.
Demokracii se musíme ještě hodně učit. Ano, konečná rozhodnutí jsou jistě činěna většinou, omezením se pouze na tento princip však snadno můžeme dojít k pouhé karikatuře toho, co demokracie skutečně má být. Nezapomeňme, že KSČ si zakotvila svou vedoucí roli do ústavy ve formálně demokratickém většinovém hlasování. Tato nebezpečná tendence k zakotvení své vedoucí úlohy a neomylnosti v té či oné podobě zjevně existuje i u stávajících stran a politiků a neměli bychom ji vůbec podceňovat.
Autor je předseda klubu Evropských demokratů v ZHMP

Konečná rozhodnutí jsou jistě činěna většinou, omezením se pouze na tento princip však snadno můžeme dojít k pouhé karikatuře toho, co demokracie skutečně má být.