1) Schválením obou verzí je rušena ta část zákona o veřejných dražbách, která umožňuje zahájit za pevně daných pravidel dražbu zástav k pohledávkám vzniklým před květnem 2000. Zahájení dražby nebo exekuce opět musí předcházet komplikovaný a zdlouhavý soudní proces s nejistým výsledkem. Dochází opět k posunu právního prostředí zpět výrazně ve prospěch dlužníků neplnících své závazky v rozporu s programem Unie svobody. Vedlejším efektem je legislativní chaos vzniklý přijetím jednoho zákona a několik měsíců nato zrušením jeho podstatných částí, dochází tak k poškození všech, kteří se na jeho aplikaci i se značnými investicemi začali připravovat.

2) Mimosoudní dražby umožňují realizaci v horizontu zástav cca 6 měsíců, soudní cca 3 let. V důsledku toho dochází k výraznému snížení výtěžnosti movitého a nemovitého zajištění klasifikovaných úvěrů bankovního sektoru (cca 300 mld, z toho 150 mld zajištění) o nejméně 25%. To tedy znamená snížení hodnoty těchto úvěrů o desítky miliard Kč. Toto je dáno nejen dlouhou dobou realizace a tím ztrátou na časové hodnotě peněz a chátráním majetku, ale také výrazně sníženou platební disciplinou dlužníků, kteří budou opět ujištěni, že jejich zástavy jsou pro věřitele prakticky nedosažitelné.

3) Prodloužením doby prodeje tohoto majetku o cca 2,5 roku dochází k umrtvení a chátrání ekonomických aktiv země s negativním dopadem na HDP.

4) Konečný účet nakonec zaplatí daňový poplatník. Prostřednictvím na rozpočet přímo navázané Konzolidační banky s velkým objemem nesplácených úvěrů a nepřímo hrazením nákladů na stabilizaci bankovního sektoru, viz např. státní garance na klasifikované úvěry České spořitelny, IPB a případně jiných bank. Totéž v malém se týká i První městské banky hlavního města Prahy. Schválení návrhu o exekutorech v jakékoliv nynější verzi znamená zvýšení tohoto účtu za stabilizaci bankovního sektoru v řádu desítek miliard Kč!

Další poznámky:

Je třeba připomenout, že zrušení tzv. nedobrovolných dražeb je zařazeno nestandardně v ustanoveních přechodných a závěrečných. Ukazuje se, že při prvním hlasování si mnoho poslanců nebylo vědomo tohoto skrytého efektu návrhu zákona. Totéž lze říct i podle mnohých členů RV, kteří principy tohoto zákona projednávali. Pod rouškou zavedení jistě prospěšného institutu soudních exekutorů tak dochází ke zrušení klíčové části s velkou slávou přijatého zákona o veřejných dražbách. Obávám se, že i dnes si možná ne každý poslanec nebo politik  uvědomuje, že i senátní verze návrhu zákona vrácená do poslanecké sněmovny ruší to podstatnou část týkající se prodeje zajištění stávajících špatných úvěrů.

Nakonec pár poznámek k argumentům předkladatelů (viz články Pavla Němce, Pavla Svobody a Sylvy Rychtalíkové):

1) „Každý (dlužník) má právo na spravedlivý proces." Podobně bychom absurdně mohli požadovat spravedlivý soudní proces pro každého prodávajícího, který uzavře smlouvu o prodeji svého majetku, obdrží peníze, a potom požaduje spravedlivý soudní proces, který ověří, zda smlouva je platná a peníze skutečně obdržel, dříve než se vzdá svého majetku. Takový odklad o několik let by jistě každému prodávajícímu přišel vhod. Je absurdní, že zrovna někteří poslanci Unie svobody bojují  za práva dlužníků - neplatičů, často vskutku tunelářů.
2) „Mimosoudní dražbu a její výsledek lze napadnout z nejméně 42 právních důvodů." Z podobného počtu důvodů lze napadnout každou běžnou obchodní transakci jako je například zmíněný prodej/koupě majetku na základě kupní smlouvy.
3) „Mimosoudní dražby neexistují nikde v EU kromě Španělska." V EU je ale běžný např. institut propadné zástavy, který znamená, že věřitel se automaticky stává majitelem zástavy, pokud dlužník nesplní své závazky. Tento institut náš právní rámec neumožňuje, což do jisté míry kompenzuje (kompenzoval?) zavedený institut nucených dražeb. Institut propadné zástavy odpovídá přirozeně právnímu pojmu zástavy: Vezmu-li si úvěr a poskytnu-li svůj majetek jako zástavu, přirozeně musím počítat s tím, že o tento majetek přijdu, pokud nebudu schopen svůj dluh splatit. De facto tak svou nemovitost dobrovolně podmíněně prodávám za částku ve výši úvěru, v případě kdy tento úvěr nesplatím. Stejně jako není požadován soudní proces pro každou běžnou obchodní transakci, což by mělo katastrofické důsledky na běh ekonomiky, není nutný ani v tomto případě.

Jiří Witzany, 8.9.2000