10.8. EVROPA: Vstoupili jsme do Evropské unie, abychom ji rozložili?
Jiří Witzany

Významná část českých politiků po neúspěšném referendu k euroústavě ve Francii jasá. Jako by chtěli říct: „Vidíte, že jsme měli pravdu, Evropa se rozkládá, nemá to budoucnost, vždyť jsme to říkali.“ Václav Klaus, český prezident, dokonce hovoří (LN, 16.7.) o „zhroucení onoho velmi křehkého domečku z karet,“ rozumějme evropské integrace, a po sérii antiintegračních projevů a publikací vše korunuje návrhem na rozvolnění stávající Unie do „Organizace evropských států“, jejímiž členy budou státy, ne občané, a navrhuje proto zrušit pojem evropského občanství.

Zdá se, že ne všichni politici, kteří se podíleli na vstupu ČR do EU, se seznámili s tím, kam vlastně vstupují. Vstoupili jsme totiž do Evropy postupně, kostrbatě, s mnoha úkroky dozadu, dopředu a stranou, ale přeci směřujíce ke stále užší spolupráci. K pokračování tohoto procesu jsme se mimo jiné zavázali přistoupením k preambuli Maastrichtské dohody, která jasně potvrzuje společné rozhodnutí směřovat „ke stále užšímu svazku národů Evropy, v němž jsou rozhodnutí přijímána co nejblíže občanům v souladu se zásadou subsidiarity“. Tuto dohodu jsme přijali a jeden z prvních kroků učinil právě Václav Klaus, který podal přihlášku ČR do EU. Přesto však právě on nyní nerespektuje toto základní východisko a prosazuje přesný opak toho, co tato preambule říká, tedy rozvolnění, či rozklad současné EU. Otevřeným úsilím o obrácení tohoto procesu prostřednictvím svého prezidenta se bohužel v Evropě profilujeme jako neseriózní, vrtkavý a nezodpovědný národ. Tato politika naše národní zájmy proto ve skutečnosti poškozuje.

Celý spor lze také schématicky vyjádřit jako konflikt mezi ideou Evropy občanů a Evropy národních států. Chceme jako obyvatelé tohoto kontinentu, kulturního a historického prostoru budovat společenský útvar, jehož řídícím orgánům budeme (my občané) poskytovat mandát co nejpřímější a nejsrozumitelnější cestou? Společenský útvar zastřešující a reprezentující nás všechny v globalizovaném světě, jehož úkolem je být garantem svobody, bezpečnosti a spravedlnosti? Cítíme opravdu pro toto dostatečnou míru sounáležitosti, sdílené identity a spoluzodpovědnosti? Nebo je naše identita výlučně vyjádřena v ideji národního státu a podporujeme tak maximálně vytvoření volné organizace těchto států, na jejíž vedení se můžeme obracet pouze prostřednictvím našich národních vlád či parlamentů?

Odpověď na tuto otázku jistě není jednoduchá a mění se v čase s proměnou v postojích Evropanů. Mnoho referend a výzkumů veřejného mínění ale potvrzuje, že sdílená evropská identita a vůle ke spolupráci existuje a je dostatečně silným argumentem pro budování společné Evropy, ano někdy v budoucnosti Evropy federální. Nelze dovodit, že dvě neúspěšná národní referenda znamenají absolutní opak, jak tvrdí Václav Klaus. Na cestu evropské integrace se vydaly zákládající státy unie, dobrovolně jsme se na ni vydali i my a neměli bychom na to zapomínat.

Jiří Witzany, ED