Radnice snad konečně přichází se systémem finančního řízení, který tady ale už měl existovat roky

Vedení města si nechalo zpracovat studii, která má zodpovědět na otázky, zda je metropole předlužená, zda si může dovolit čerpání cizích zdrojů a vůbec jakým systémem řídit svou dluhovou službu, likviditu a celý investiční proces. Je dobře pokud město nalezne správné a koncepční odpovědi na tyto otázky, zároveň je ale třeba zdůraznit, že už je dávno mělo mít.

Současný způsob řízení zadluženosti města a investičního procesu je totiž opravdu nedostatečný, troufnu si tvrdit, že v mnoha ohledech horší než řízení rodinného rozpočtu průměrně finančně vzdělané rodiny. Ta si totiž nedovolí zahájit stavbu nákladného domku, aniž by si byla jista, že bude schopna dotáhnout jeho dostavbu, ani si neobjedná hostinu o několika chodech, aniž by si byla jista, že má v peněžence dost hotovosti, nebo kreditní kartu s dostatečně vysokým limitem.

Podle doporučení ratingových agentur, závazků vůči Evropské investiční bance i podle zkušeností z jiných měst by celkový dluh měst neměl překročit jeho běžné roční rozpočtové příjmy. Ty se v roce 2005 pohybují okolo 46 mld. Kč včetně příjmů městských částí a účelových prostředků pro školy. Současné hrubé zadlužení města přesahuje 34 mld. Kč, tedy více než 70% z celkových příjmů, čímž je dosud plněna jedna z podmínek EIB (limit 100%). Z ekonomického hlediska by však do zadlužení měl být počítán zvyšující se dluh na městu dotačně závislého Dopravního podniku ve výši 4,4 mld Kč a do jisté míry i 3 mld Kč dluhu ekonomicky ne zcela samostatného Kongresového centra. Celkově je tedy dnes již město blízko či na hranici únosného zadlužení a zadlužení města lze jen velmi omezeně (v rozmezí 5-10 mld. Kč) zvyšovat.

Schválené investiční akce, s jejichž dokončením o město myslí vážně, by měly být právě ty, které jsou uvedeny v městském rozpočtu a každoročně z něj ukusují větší či menší část. Problém současného stav však ukazuje fakt, že akce v současnosti oficiálně zařazené do rozpočtu města vyžadují nejméně dalších 180 mld. Kč pro své dokončení. Nyní jednoduše počítejme: město je ze svých rozpočtových příjmů v současnosti schopno vydat okolo 10 mld. Kč ročně na investiční výdaje. V budoucnu však budou vznikat další, reinvestice do stávajících nemovitostí a infrastruktury jsou nezbytné, na dokončení stávajících zahájených akcí tedy snad bude možné ročně uvolnit optimistických 8 mld. Kč. v průběhu 10 let, kdy by snad měly být dokončeny. Celkem tedy 80 mld. Kč za 10 let. Město by si tak na dokončení všech zahájených akcí muselo půjčit dalších 100 mld. Kč oproti možným maximálně 10 mld. Kč dalšího rozumného zadlužení. A tady vidíme v čem je problém, ani současné rozpočtově zahájené akce není Praha schopna dokončit bez neúměrného předlužení, přitom bezesporu vzniknou další strategické požadavky, nemluvě o nápadech typu pořádání Olympijských her.

Investiční akce až dosud byly zařazovány do rozpočtu „salámovou metodou“, tedy ne z hlediska dlouhodobého rozpočtového výhledu, ale z hlediska krátkodobého, zpočátku často nízkého, dopadu do schvalovaného ročního rozpočtu. Předložený systém schvalování nových investičních akcí by měl takovému stavu zabránit. V prvé řadě však bude nutné přistoupit k řadě nepopulárních rozhodnutí a některé akce, které jsou dnes např. teprve ve fázi projektové přípravy, bude nutné zastavit. Bude nezbytné se v rámci realistického finančního rámce ptát, zda si Pražané přejí raději několik kilometrů raženého metra či tunelu vnitroměstského silničního okruhu, nebo raději několik desítek kilometrů kvalitní tramvajové trati, stovky hřišť pro děti, nové bazény a veřejné sportoviště nebo rozšíření sociálních služeb. Taková diskuse v pražském zastupitelstvu téměř úplně chybí a měla by se stát být klíčovým obsahem pražské politiky a veřejné diskuse.

Jiří Witzany, člen FV a předseda Klubu ED v ZHMP

14.9.2005