Integrační hlavolam

Patricie Polanská se ve svém článku v HN z 5.května 2005 táže, zda vůbec na pravici zbývá místo pro další stranu vedle zavedené ODS a KDU-ČSL a proč dosud všechny pokusy, od ODA, US-DEU přes Cestu změny, Liru, či Evropské demokraty a mnohé další, nevyšly?

K tomuto seznamu „neúspěšných“ stran je třeba poznamenat, že na rozdíl od čtyř prvně uvedených stran, Evropští demokraté dosud ani neměli možnost kandidovat do Poslanecké sněmovny a v tedy v klíčových parlamentních volbách uspět či neuspět. Na druhou stranu kandidovali v čele s Josefem Zieleniecem společně s SNK sdružením nezávislých do Evropského parlamentu, kde svým výsledkem porazili jak KDU, tak nejsilnější vládní stranu ČSSD, zatímco vládní US-DEU zůstala hluboko pod hranicí volitelnosti. Až Evropští demokraté budou kandidovat v nadcházejících parlamentních volbách a získají třeba 1%, které jim pravda současné preference přisuzují, až pak bude správné hovořit o pokusu, který nevyšel. Do té doby je však takové tvrzení nekorektním předjímáním neuskutečněného neúspěchu.

Nelze však nesouhlasit s tvrzení autorky, že jedním z fatálních omylů se ukázala být snaha o vybudování slušnější a morálnější „ODS“. Ukazuje se totiž, že nakonec všechny strany jsou tvořeny z lidského materiálu podobné kvality a takovéto vymezení se tak rychle stává nedůvěryhodným.

Přetrvávajícím, někdy více, jindy zase méně viditelným, sporem je ale otázka budování tržní ekonomiky založené na demokraticky ustanovených a kontrolovaných pravidlech. Tedy toho, čemu se také říká demokratický kapitalismus, v němž navrch mají demokratické instituce, oproti konceptu kapitalismu mafiánského, v němž navrch mají klientelsko-korupční-politické struktury. Střet o proevpropskou orientaci se navíc s tímto tématem do značné míry překrývá. Jakkoliv nelze západoevropské demokracie označit za ideální, mnohem více se podobají ideálu demokratického kapitalismu, oproti kapitalismu mafiánskému, od jehož nešvarů se Česká republika jen velmi pomalu a ztěžka odpoutává.

Tento střet mezi, schématicky řečeno, konceptem „evropského demokratického kapitalismu pravidel“ a „neevropského mafiánského kapitalismu bez pravidel“ nadále existuje a spolu s ním i potřeba nekonfesní, nesocialistické a proevpropské strany. Hovořit však o potřebě liberální strany, k čemuž autorka ve svém článku dochází, je do jisté míry nedorozuměním. Za prvé důraz na pravidla, instituce, či institucionalizovanou odpovědnost není typickým znakem liberálních, avšak spíše konzervativních, či hodnotově konzervativních stran. Za druhé, ačkoliv autorka uvádí, že taková strana by měla mířit napravo od ODS, je faktem, že mnoho politiků, kteří se v tomto roztříštěném spektru neparlamentních stran označují za liberály míří naopak doleva od ODS, např. důrazem na ekologii či práva žen a menšin, kdy za přirozeného partnera považují spíše strany jako jsou Zelení, SOS apod. Toto je mimo jiné dáno značnou ambivalencí pojmu „liberální“, který může být chápan různě od liberalismu striktně ekonomického a tedy pravicového, kdy je hájena zejména svoboda kapitalistů, po liberalismus levicový kladoucí důraz na práva menšin, ochranu životního prostředí, chudých, nezaměstnaných atd., tedy hájící zejména svobodu prostého lidu.

Ideová neujasněnost a skrytý rozpor mezi zastánci konzervativního myšlení, tedy politického úsilí o budování společnosti pravidel, a mezi niternými liberály, jimž jsou jakákoliv pravidla ve své podstatě proti srsti, je jednou z fakticky ideologických překážek integrace všech menších stran od středu doprava. Toto se také projevuje rozporným názorem na členství v konzervativní či liberálně-konzervativní frakci EPP-ED, Evropské strany lidové a Evropských demokratů, jejímiž členy jsou na jedné straně tři zvolení europoslanci za SNK-ED, na druhé straně na příslušnost k liberální frakci ELDR, jejímž členem sice není žádný český europoslanec, avšak k níž se hlasí US-DEU, Cesta změna i ODA. Další vážnou překážkou integrace je legislativní stav vyhovující etablovaným stranám, který menším stranám na jednu stranu nepřináší žádnou úlevu od kvóra při uzavírání volebních koalic, na druhou stranu prakticky znemožňuje jejich standardní slučování. V tomto případě jsou totiž zachovávány finanční závazky, avšak absurdně zanikají klíčová finanční aktiva ve formě nároku na státní příspěvky za zvolené zastupitele či senátory.

Ne neposlední překážkou integrace však samozřejmě zůstává klasický efekt mnoha kohoutů, často s nekontrolovatelnými ambicemi, na jednom, ne zrovna velkém politickém smetišti. Zda se nakonec dokáže alespoň část z nich dohodnout, či zda se najde silný kohout, který většinu z ostatních dokáže zkrotit, zůstává bohužel otevřenou otázkou. Pokud se to však nepodaří, je třeba souhlasit s autorkou, že po příštích volbách již možná nebude žádné smetiště, otevřený politický či volební prostor, o nějž by bylo možné ještě zápolit.

Jiří Witzany, předseda Klubu Evropských demokratů v zast.hl.m.Prahy