O co vlastně jde v nynější válce o Českou televizi? Od veřejnoprávní televize očekáváme, zejména v jejím politickém zpravodajství, že bude poskytovat objektivní a nestranný pohled, že bude zároveň odpovídat všem svým koncesionářům, tedy prakticky téměř všem občanům. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je jakousi správní radou České televize, v jejíž pravomoci je kdykoliv odvolat dosavadního a jmenovat nového ředitele, jehož formální pravomoci jsou téměř neomezené. Tato Rada je volena Poslaneckou sněmovnou, která by teoreticky měla reprezentovat všechny voliče, tedy víceméně všechny koncesionáře České televize. V čem spočívá problém této volby je zřejmé. Poslanecká sněmovna je rozdělena na stranické bloky, které spolu soutěží o přízeň voličů právě prostřednictvím médií, mezi nimiž Česká televize zaujímá významné místo. Strany bojují o moc a vždy je levnější získat podporu a prostor ve veřejnoprávním médiu než vydávat desítky miliónů na standardní volební propagaci. Současný mechanismus volby Rady zcela legálně umožňuje většinovému stranickému bloku (nebo dvojbloku, či čtyřbloku) ovládnout Českou televizi v rozporu s jejím posláním a s očekáváním koncesionářů. Využití této možnosti je jakýmsi tunelováním České televize podobným tunelování našich podniků, které je také mnohdy po formálně-právní stránce v pořádku, jak je nám předkládáno. Tunelování podniků i televize je však v rozporu s etikou a přirozeným smyslem a výkladem zákonů, které vše formálně nemohou zachytit.
Je tedy opravdu potřeba najít způsob volby Rady, který by vedl k jejímu „odpolitizování."¨ Je však naivní myslet si, že lze najít takový způsob volby Rady, který by ji ochránil od všech politických a skupinových zájmů. Politika znamená zájem o věci veřejné a z tohoto hlediska apolitická Rada pro veřejnoprávní média je protimluvem.
Snaha o nalezení pravidel pro jmenování absolutně nestranné a objektivní Rady a potažmo vedení České televize se trochu podobá snaze o definování pravdy. Že pokus o definování pravdy je marný zjistili matematičtí logici již v první polovině 20.  století. Plán na nalezení formálních pravidel, která by rozhodovala, co je pravda a co ne, totálně ztroskotal. Moravský rodák, Kurt Gödel dokázal, že taková jednoduchá sada pravidel nemůže existovat. Totéž říká například i Tarského věta o nedefinovatelnosti pravdy. Podobně nelze najít sadu pravidel, která by sama o sobě zajistila, že veřejnoprávní televize bude opravdu nestranná a objektivní. To však neznamená, že neexistují mechanismy lepší než ten současný.
V podstatě je třeba najít způsob volby Rady, který nebude zprostředkován přímo reprezentanty politických stran. Nejjednodušší by byla přímá volba Rady všemi koncesionáři, vždyť právě koncesionářům musí Česká televize odpovídat. Nevýhodou tohoto systému je zjevná finanční a časová náročnost, je však možné si představit omezený počet volebních míst a kandidáty, kteří by měli vymezen televizní prostor pro vysvětlení svých představ o fungování tohoto média. Další možností je rozdělení pravomocí pro navrhování a volbu členů Rady mezi více institucí  (senát, prezident, profesní organizace atd.) méně podléhajících diktátu stranických sekretariátů než právě Poslanecká sněmovna tak, aby žádná z těchto institucí nemohla získat většinu v Radě. Současná krize ukazuje, že jedno z těchto řešení je třeba zvolit má-li dojít k obnovení důvěry v českou veřejnoprávní televizi.

Jiří Witzany, autor je matematik a člen Unie svobody