Nevěřme mýtu o Lafferově křivce

Pavel Kohout (Lafferova křivka a vymyšlený „závod ke dnu“, HN 16.2.2005) tvrdí, že Lafferova křivka v evropské praxi funguje dobře. Podle něj lze razantně snížit daňové sazby, aniž by došlo k propadu příjmů státního rozpočtu. Ano, bezesporu je potřeba snižovat daňové sazby, to však lze provádět pouze na základě nebo paralelně se snižováním výdajů veřejných rozpočtů. Snižování sazeb s falešným očekáváním vyrovnání příslušného propadu daňových příjmů rychlejším hospodářským růstem nebo lepším daňovým výběrem na základě mytické teorie Lafferovy křivky je ale nezodpovědným ohrožováním konsolidace veřejných financí.

Pravděpodobně největším ekonomickým experimentem s Lafferovou křivkou byly známé Reaganovy daňové škrty. Jak popisuje ve své klasické učebnici ekonomie nositel Nobelovy ceny Paul Samuelson, je až podivuhodné, jak je možné, že tak pochybná a empiricky nepodložená ekonomická teorie se mohla stát hnací silou ekonomicko-politických rozhodnutí s tak dalekosáhlými důsledky. Ronald Reagan byl na začátku svého působení vzhledem ke svým omezeným ekonomickým znalostem svými poradci poslán na základní národohospodářské školení. Zde se od Arte Laffera dozvěděl o konceptu „Lafferovy křivky.“ Ta hovoří o vztahu mezi mezními daňovými sazbami z příjmů a skutečným daňovým výnosem, její příznivci argumentují tím, že vyšší daňové sazby snižují motivaci k práce a zvyšují motivaci k daňovým únikům. Proto podle nich při zvyšování daňových sazeb skutečné příjmy rostou pomaleji než lineárně a od jistého bodu dokonce klesají. Tato teorie se odkazuje zejména na období po 2.světové válce, kdy vláda USA potřebovala splácet vysoké válečné dluhy a mezní sazby z příjmu dosahovaly až 90%. Ronald Reagan na základě těchto argumentů a své vlastní poválečné zkušenosti prosadil program rozsáhlých daňových škrtů. Praktické výsledky jeho politiky však teoretickým předpokladům neodpovídaly: daňové příjmy se snížily prakticky lineárně s poklesem daňových sazeb a konzervativní Reagonova administrativa se tak zasloužila o rekordně astronomické deficity státního rozpočtu. Ani hospodářský růst USA v době Reaganovy administrativy objektivně nijak nepředčil předcházející a následující období s vyššími daňovými sazbami. Empirické studie později prokázaly, že efekt Lafferovy křivky může skutečně existovat, avšak pouze v oblasti extrémních daňových sazeb, tedy někde v rozmezí 70%-100%, v oblasti běžných sazeb, okolo 10-60%, naopak tyto studie kupodivu ukazují spíše na opačný efekt, kdy při zvyšování daňových sazeb rostou skutečné daňové výnosy rychleji než lineárně. Vysvětlením může být motivace daňových poplatníků při mírném zvýšení sazeb zvýšit svůj hrubý příjem s cílem udržet dosavadní čistý příjem a životní úroveň. Tento jev by jistě neměl být argumentem pro zvyšování daňových sazeb, potvrzuje však neodůvodněnost víry v univerzální platnost Lafferovy křivky v pásmu daňových sazeb v nichž se pohybují evropské země včetně ČR.

Jednou z hlavních priorit ekonomické politiky ČR na cestě k prosperitě vyspělých evropských zemí nyní musí být, spolu nutnými reformami podnikatelského prostředí a trhu práce, konsolidace veřejných financí, tedy snížení vysokých rozpočtových schodků, a přijetí společné evropské měny. Slepé spoléhání se na Lafferovu křivku, s níž operují autoři návrhů různých forem daňových škrtů, kteří však nemají odvahu navrhnout konkrétní a bolestivé škrty výdajové, je nezodpovědným hazardem, který může vést k rozvratu veřejných financí, ke zpomalení hospodářského růstu a odkladu vstupu ČR do eurozóny o mnoho dalších let. Ekonomičtí analytici ani voliči by neměli podcenit toto politické riziko, které se snadno může naplnit dříve, než se vzpamatujeme z výsledků nadcházejících parlamentních volbách.

Jiří Witzany

Manažer finančních rizik

Místopředseda ED