Ne vždy a ne všude tomu bylo tak. Českou politiku přelomu 19. a 20. století charakterizoval spíš rozpor mezi různými pohledy na národní otázku, na vztah Českého království k Rakousko-Uherskému mocnářství (Mladočeši a Realisté versus Staročeši). Strany se formovaly také např. na základě rozporů mezi zájmy venkova a města (strany agrární versus strany městské), nebo na základě rozporů náboženských (strany klerikální versus strany antiklerikální). I v mnohých zemích Evropy dnes rozhodujícím rozporem je vztah k integrující se Evropské unii (eurooptimisté versus europesimisté), klíčová mohou být i jiná témata jako např. ekologická ap.

Rozpor mezi dělnickou třídy a vlastníky výrobních prostředků začal vystupovat silněji do popředí až na konci minulého století a zůstal v našich zemích dominantním politickým rozporem až dodnes. Je však dnes skutečně tím skutečně podstatným politickým rozporem, tou jedinou významnou politickou dimenzí? Nejde o vedlejší efekt silné marxistické indoktrinace uplynulých padesáti let? Nevyhovuje shodou okolností tento klasický rozpor mezi levicí a pravicí těm, kteří chtějí zakrýt skrze různé mobilizace významnější otázky, před kterými naše země stojí?

Klasická politologie (zejména v anglosaském pojetí) uvádí dva hlavní politické rozpory, neboli dimenze. První, původní, je rozporem mezi řádem a svobodou, jde o otázku, jakou míru řádu má vláda vlastně prosazovat. Na jedné straně stojí anarchie - tedy žádná vláda, která sice teoreticky každému dává maximum svobody, ale nakonec vede k vládě silnějších nad slabšími, k ohrožování životů, majetku a svobody jedněmi na úkor druhých. Na druhém pólu stojí totalita s totální vládou, která občanům bere všechnu svobodu, avšak je téměř dokonalou prevencí vůči kriminalitě a jiným neblahým jevům. Věčným politickoým dilematem je, kde je ten nejlepší kompromis mezi těmito extrémy, spravedlivý řád, poskytující maximum svobody všem. Konzervativní strany kladou větší důraz na řád, nejen na ochranu životů a majetku, ale i na morální hodnoty a zachování sociálního řádu (důrazný postup sociálně patologickým jevům jako je např. šíření drog a prostituce, podpora klasické rodiny spíš než práv homosexuálů apod.). Liberální strany v této dimenzi kladou větší důraz na svobodu. Druhou dimenzí je novější rozpor mezi svobodou a rovností. Konzervativní strany zde kladou větší důraz na svobodu - na ochranu soukromého vlastnictví, nižší daně a nižší přerozdělování, méně zásahů vlády do ekonomiky, tedy na hodpodářský liberalismus. Liberální strany paradoxně většinou naopak kladou větší důraz na rovnost, na programy sociální pomoci, vyšší daně a přerozdělování. Konzervativní strany uznávají princip rovných šancí, liberální však tíhnou k principu rovných výsledků, k eliminaci velkých majetkových a příjmových rozdílů.

Všimněme si, že druhý uvedený rozpor není na naší domácí scéně až tak velkým rozporem, jak se na první pohled zdá. Demokratické strany se v podstatě shodují na potřebě fungujícího tržního hospodářství, privatizace a deregulace základních cen. Ani v otázce zdanění a míry přerozdělování neexistují ve skutečnosti zásadní rozdíly. Tím hlavním aktuálním rozporem je totiž ten první, původní, rozpor mezi svobodou a řádem. Směřujeme od společnosti totalitní ke společnosti svobodné a demokratické. Jen velmi těžko hledáme rozumnou míru řádu, kterou vyžaduje svoboda. Těžko hledáme přiměřenou míru kompetencí pro soudy, policii, armádu a státní správu, které dříve disponovali kompetencemi prakticky totalitními. Jen velmi těžko budujeme právní rámec fungující tržní ekonomiky a celé demokratické společnosti. Liberálové potřebu tohoto právního rámce a jeho vynucování přímo či nepřímo bagatelizují a relativizují s odkazem na doby totality. Bez něho však zjevně sklouzáváme k anarchii, nebo k „mafiánskému kapitalismu,“ kdy je často ohrožován samotný majetek a životy občanů stejně jako podstata samotné tržní ekonomiky. Podpora tohoto systému nevychází jenom od upřímně přesvědčených liberálů, ale také od těch „silnějších,“ kterým vyhovují spíše zákony džungle. Hledání přiměřeného řádu mezi totalitou a anarchií je základním problémem dneška. Podle této fundamentální dimenze je třeba strany rozdělovat především na (mravně) liberální relativizující potřebu řádu (ODS) a konzervativní s důrazem na fungující řád (Čtyřkoalice), někde na středu této osy stojí ČSSD. Až vedlejší dimenzí je klasický rozpor levice-pravice, neméně důležitou např. vztah k Evropské unii nebo k reformě veřejné správy, k decentralizaci, budování občanské společnosti a pluralitní demokracie.