Pěstujme si české kapitalisty

Časopis Týden na konci června uveřejnil pokus o sestavení žebříčku prvních 100 českých milionářů resp. miliardářů. Jeho čtení včetně komentářů k podnikání a možným zdrojům majetku bezesporu u řady čtenářů vyvolává značné emoce. Někdy může jít o obyčejnou závist, někdy skutečný respekt, jindy o oprávněný pocit, zejména při pročítání jmen osob stíhaných nebo vyšetřovaných policií, jak je možné, že někdo mohl tak snadno přijít k miliardám a vše mu dosud prochází. Pozitivní zprávou však je, že se zde zřejmě poprvé objevují i jména podnikatelů, kteří ke svému majetku přišli díky postupnému růstu svých podniků, spíše než díky divoké privatizaci devadesátých let.

Dostáváme se tak možná k nejzávažnějšímu problému naší ekonomické transformace, kdy česká společnost po více než čtyřiceti nivelizujících letech komunismu postrádala skutečné a důvěryhodné kapitalisty, do jejichž rukou by bylo možné privatizovat státní podniky. Majetek s sebou nese odpovědnost a ta se zpravidla vytváří pouze, je-li spravedlivě a zaslouženě nabyt. Pominutí tohoto hlubšího principu v divoké privatizaci devadesátých let bohužel vedlo ke značným národohospodářským ztrátám. Tunelování nebo v lepším případě privatizace do rukou manažerů, kteří se tak z tak často z téměř nemajetných stali přes noc majiteli miliardových hodnot, vedlo k řadě vážných selhání. Ne ve všech případech tomu tak bylo a u těch, kteří po dnes již více než deset let dokázali úspěšně spravovat a rozvíjet takto nabytý majetek, lze již dnes snad předpokládat i nezbytnou míru odpovědnosti, která se jindy buduje po generace. Významná část našich velkých podniků a finančních institucí tak nakonec skončila v rukou zahraničních vlastníků a mnozí proto hovoří, do značné míry oprávněně, o kolonizaci řady odvětví zahraničním kapitálem a s nim přicházejícími zahraničními manažery.

Hovoříme-li o českých národních zájmech, o rozšíření sféry prosperujících a konkurenceschopných podniků v českých rukou, nezbývá nám, než si české kapitalisty pomalu a trpělivě pěstovat. Znamená to nejen přestat závidět a skandalizovat ty, co jsou bohatí, ale také vytvářet co nejlepší podmínky pro to, aby čeští lidé mohli poctivým podnikáním postupně, ale pokud možno co nejrychleji zbohatnout. Po období prioritní podpory velkých zahraničních investic je proto potřeba více pozornosti věnovat podpoře růstu malého a středního podnikání. Té pomůžeme v prvé řadě co největší redukcí administrativní zátěže a nákladů pro založení a běžný chod malého podniku, omezením korupčního prostředí, spravedlivým zadáváním veřejných zakázek, tedy celkově vytvořením prostředí, kde se hraje podle jednoduchých a srozumitelných pravidel.

Hovoříme-li o snižování daně z příjmu právnických osob, které má ovšem své meze dané možnostmi státního rozpočtu, proč se v daňových úlevách neomezit právě na tyto podnikatelské segmenty. Další plošné snižování této daně je sice příjemným dárkem pro největší podniky či finanční instituce, rozpustí se však postupně v ceně jejich konečných produktů bez dalšího významného dopadu pro podnikání na již víceméně rozdělených trzích. Podstatný efekt však může přinést degresivní snížení daně z právnických osob pro malé až střední podniky např. až na 10%. Dopad tohoto snížení na státní rozpočet by byl ve srovnání s plošnou redukcí sazby velmi omezený. Přinesl by však skutečný efekt v podobě rychlejšího růstu tolik potřebného segmentu malého a středního podnikání a zároveň rychlejší akumulaci zdravého českého kapitálu, tedy dohánění toho, co bylo komunisty cíleně zlikvidováno.

Jiří Witzany, 22.7.2005