Reformovaná reforma
veřejných financí
Diskutovaný a neustále se měnící návrh reformy veřejných financí bezesporu obsahuje řadu pozitivních i sporných prvků. Výsledná podoba, bude-li schválena, podle všeho bude, z pohledu předvolebních deklarací, naštěstí jen jakousi reformovanou reformou.
K pozitivním prvkům lze řadit zejména poznání vlády, že současnou prioritou reformy musí být zkrocení rostoucích deficitů veřejných financí s perspektivou vstupu do eurozóny a ne snižování daní za každou cenu.. Cíl zjednodušit daňový systém a omezit počet výjimek je rozhodně správný. Chvályhodná je i deklarovaná podpora rodin s dětmi, snaha o omezení některých bezuzdně rostoucích sociálních dávek, zdůraznění principu negativní daně, ale i tlak na výdajovou stránku rozpočtu v oblasti nákladů na státní správu. Správný je i záměr poskytnout samosprávám větší prostor při stanovování daně z nemovitostí.
Největším problémem navržené reformy na druhou stranu zůstává snaha o alespoň částečné naplnění klíčového hesla Modré šance, tedy principu rovné daně. Jestliže na jedné straně dochází k razantnímu snížení daňové zátěže vysoko-příjmových skupin, zachování nízké zátěže nízko-příjmových skupin, a zároveň jsou zachovány, nebo dokonce mírně zvýšeny, celkové daňové příjmy, musí matematicky vzato na reformu doplatit právě střední třída. Nic na tom nemění slovní ekvilibristika, která se snaží tento prostý aritmetický fakt vyvrátit. Větší či menší daňová progrese se stala součástí daňových systémů prakticky všech vyspělých zemí. Hlubší důvod pro to lze vidět mimo jiné v teorii zdanění, podle níž by daňová zátěž jednotlivých poplatníků měla být vyvážena především z hlediska subjektivního užitku, který odvedená daň představuje pro poplatníky, ne z hlediska absolutní výše, nebo procentuelní sazby. 1 Kč ale ani 1% příjmu totiž nemá stejnou užitkovou hodnotu pro toho, kdo žije v přebytku, jako pro toho, kdo žije „z ruky do huby“. Narušení této vyváženosti, spolu s celkovým utahováním opasků, nutně povede k narušení křehkého sociálního smíru a stane se, s podporou odborů, klackem v rukou levicových stran, které tak bohužel s největší pravděpodobností vyhrají další volby, aby progresivní zdanění znovu zavedly.
15% daňové žonglování se super-hrubým daňovým základem, které ve skutečnosti představuje 23% zdanění standardního daňového základu, také příliš nepřispívá k deklarovanému zjednodušení a zprůhlednění daňového systému. Velkou otázkou zůstávají odečitatelné položky, které původně měly být všechny zrušeny, kdy na svých nedávných zasedáních vláda náhle objevuje, že některé jsou vlastně logické a správné. Například zrušení penzijního připojištění a hypotečních úroků jako odečitatelných položek by bylo ve zřejmém rozporu s deklarovanými vládními prioritami. Vedlejším efektem rovné daně je také zrušení dlouho diskutovaného společného zdanění manželů, které konečně začalo fungovat jako mírný finanční motiv státu pro řádně uzavíraná manželství.
Stranou diskuse zůstává i otázka snižování daně z právnických osob. Již nyní je tato daň pod průměrem EU nebo třeba Spojených států. Její další snižování lze proto sotva považovat za jakousi „povinnost“ pravicové vlády. Nejvýznamnější negativní položkou naší platební bilance totiž v posledních letech je tzv. bilance výnosů zahrnující zejména výplaty dividend zahraničním vlastníkům, tedy repatriace zisků. Je třeba konstatovat, že další snižování daně z příjmů právnických osob téměř automaticky povede k vyšším čistým ziskům zahraničně vlastněných podniků a k vyšším (nežádoucím) odvodů finančních prostředků mimo domácí ekonomiku. Jakkoliv tento fakt nemůže být argumentem pro zvyšování stávající daně z příjmů podniků, není nutné tuto sazbu snižovat hluboko pod sazbu mezinárodně běžnou.
Málo je bohužel respektováno pravidlo „staré daně, dobré daně.“ Problémem našeho daňového systému je nejen jeho komplikovanost, ale zejména neustálé změny. Jestliže by se vládě podařilo přijít s návrhem zkracujícím délku současných daňových předpisů na polovinu a běžné daňové přiznání na dvě strany, pak by taková změna určitě stála za prosazení. Smysluplnost však postrádají návrhy, které vypadají jako změny pro změny. V oblasti výše sazeb by se vláda místo zavádění politicky kontraproduktivní rovné daně měla soustředit pouze na parametrické změny. Progresivita by mohla být zmírněna zavedením stropů pro odvod sociálního a zdravotního pojištění a posunem pásma pro nejvyšší daňovou sazbu. Zvýšením daňových bonusů lze docílit posílení principu negativní daně, spolu s větší podporou rodin s dětmi. Bezesporu je třeba omezit bující sociální dávky a prioritně postupně pracovat na reformě zdravotního a penzijního systému, a celé výdajové stránky rozpočtu. Taková umírněná reforma by možná nebyla bombastickou daňovou revolucí, stabilnímu ekonomickému růstu a zkrocení veřejných financí by ale rozhodně mohla prospět více.
Jiří Witzany