Ať senát schvaluje deficitní rozpočty

Dejme senátu smysl

Nízká účast v posledních doplňovacích senátních volbách vybízí k úvahám o smyslu senátu i o vhodnosti současného volebního systému. Zájem voličů klesající až na 15% navozuje i otázku důvěryhodnosti mandátu zvolených senátorů.

Jedním z možných návrhů je zbavit voliče podle všeho nepříliš populární odpovědnosti za přímou volbu senátorů a svěřit tuto proceduru do rukou krajských zastupitelstev. Nicméně právě přímá volba senátorů je největší hodnotou současného senátu. Bližší kontakt s voliči, menší závislost na stranických sekretariátech a určitý politický nadhled je tím, co senát odlišuje od vrtkavé poslanecké sněmovny.

Skutečný problém senátu spočívá v jeho omezených pravomocích v naprostém nepoměru se stranicky volenou a v průměru podstatně méně kvalifikovanou a personálně vyspělou sněmovnou.

Senát má být, podle tvůrců naší ústavy, místem pro zkušené politiky i pro osobnosti veřejné života, pro ty, kteří se již nějak zasloužili o budování demokratického státu, kteří se osvědčili svou veřejnou službou. Slabé pravomoci a nízká důvěra senátu, stejně jako mizivá volební účast jsou však možná výrazem toho, jak málo si česká společnost dokáže vážit a využít zkušenosti, těch, kteří pro ni již něco vykonali. Tento postoj zřejmě souvisí s tradicí opakovaného decimováním českých elit v minulých stoletích a desetiletích, někdy danou vnějšími okolnostmi, často ale i vnitřní neschopností české elity bránit hraničící až se škodolibým a závistivým napomáháním. Nakonec i dnešní tendence k odepisování předešlé generace politiků a intelektuálů a jakási modloslužba mládí a novosti je pouze jemnější formou téhož.

Chceme-li z rozbouřených vod 20.století vplout do poklidnějších vod prosperity, zdravého růstu a kultivace české společnosti, musíme v prvé řadě najít vyvážený vztah mezi rozvážnou ale také řadou omylů poznamenanou zkušeností a oním vzývaným dynamickým a nadějným mládím, mezi novým a starým, musíme se naučit oceňovat a vážit si těch, kteří si respekt vzhledem k svému veřejnému působení zaslouží, i když třeba ne ve všem 100% uspěli.

Má-li senát získat větší důvěru a respekt, musí nutně být posíleny jeho pravomoci. Proč se senát jako „rada starších“ např. nepodílí na schvalování a projednávání státního rozpočtu, zejména zadlužuje-li budoucí generace? Proč je pro sněmovnu přehlasování senátního veta až směšně triviální? Proč pouze celý slovutný senát má zákonodárnou iniciativu, když totéž právo náleží každému jednotlivému poslanci? Dejme senátu smysl, a to nejen změnou postoje, ale i svěřením kompetencí, které mu přirozeně náleží.

Jiří Witzany, místopředseda ED

17.10.2004