Nezávislost, vedle vztahu k opoziční smlouvě, byla jedním z nejvýznamnějších témat ukončené kampaně pro doplňovací volby do senátu. „Mojí největší výhodou je, že jsem jako jediný skutečně nezávislý na pokynech stranických sekretariátů, protože jim v případě svého zvolení nebudu muset být za nic vděčný...“ opakoval vítězný kandidát Václav Fišer. I ostatní kandidáti zdůrazňovali svou větší či menší nezávislost a nikdo si netroufl důrazněji hájit funkci politických stran v naší demokracii. Jako kdyby politické strany představovaly mafie, se kterými je lepší si nic nezačínat.

Jde skutečně o soumrak politických stran? Všimněme si mimochodem, že to co pro některé kandidáty znamenaly strany, které je navrhly – poskytnutí známé a více či méně důvěryhodné značky, materiální, technická a lidská podpora při kampani – znamenala pro V.Fišera jeho cestovní kancelář. Že by nový typ politické strany? Bude senátor dbát pokynů z jejího sekretariátu, tak jak tvrdil o svých protikandidátech v případě jejich zvolení?

Vraťme se ale ke skutečným politickým stranám a k poněkud negativně laděnému pojmu stranického sekretariátu? Politické strany by měly fungovat jako prostředí určené k formulování a koordinovanému prosazování společného politického programu. Bez nich by se volič těžko vyznal ve změti programů a názorů jednotlivých nezávislých politiků, ti by nakonec nutně museli vytvořit určitá názorová seskupení. Vracíme se ale tak trochu k diskusím z dob Občanského fóra. Demokratické strany zpravidla rozhodují prostřednictvím demokraticky volených orgánů – předsedů, předsednictev, výborů, grémií, shromáždění a podobně. Ne každá strana je však vnitřně úplně demokratická. Je pravda, že mnoho věcí může být „kuloárně upečeno,“ například v centrálních stranických prostorách, kde klíčovou roli mohou sehrát nevolení členové aparátu. To se zřejmě myslí pod pojmem „stranický sekretariát.“ Řadový volič dnes zřejmě příliš nevěří, po mnoha stranických skandálech, v demokratické kontrolní mechanismy největších stran. Představa monopolu moci dvou, nebo i více, takových stran ovládaných úzkými, nesesaditelnými vedeními, navíc schopnými uzavřít vzájemnou kartelovou dohodu, je potom opravdu hrůzná. Stranám dnes opravdu nic, z hlediska zákona, nebrání v tom, aby měli nesesaditelné vůdce a ti, aby neomezeně ve svých stranách vládli, nominovali kandidáty na všechna významná místa ap. Strany nemusí být otevřené k novým členům, jen ti kteří podporují daného vůdce mohou být přijati. Podobně strany nemusí usilovat o průhledné financování, nemusí rozkrýt detailní náklady na jednotlivé volební kampaně v průběhu roku a na různých místech ap. Strany by o to měly usilovat kvůli voličům, není ale spíš výhodnější mít „autoritativní a rozhodné“ vedení a dostatek peněz, kterými lze voliče přesvědčit, že naše strana je ta nejlepší?

Řešením by mohly být přísnější požadavky formulované v zákoně o politických stranách. Podobně jako v sousedním Německu je možné do zákona zakotvit požadavek základních stranických demokratických mechanismů, zejména při obsazování kandidátek. Nedemokratické strany potom riskují ztrátu registrace. Přísnější požadavky na uveřejňování sponzorských darů, včetně nefinančního plnění a na detailní výroční finanční zprávy by mohly zbavit současné strany pokušení nekalého financování kampaní (vždy přeci vedených pro ušlechtilý cíl.) Najdou ale strany, zvyklé na současný stav, odvahu formulovat vyšší požadavky na sebe samotné? Argument „nezávislosti na stranických sekretariátech“ by potom příště možná nepadl na tak úrodnou půdu jako v těchto volbách.