V článku Jana Zahradila (HN 8.9.) s titulkem „Poměrný volební systém vede k partokracii“ se autor netají svým téměř nenávistným postojem k ostatním stranám od středu napravo, kterým říká malé, podobně jako k nynějšímu prezidentovi. Obhajuje okleštění jeho již tak malých pravomocí a volební systém, který by měl nepohodlné „malé“ strany eliminovat. Do jisté míry lze souhlasit s tvrzením, že poměrný volební systém vede k partokracii. Bližší analýza návrhu volebního systému ODS, který není ani poměrný, ani většinový, však ukazuje, že ve skutečnosti jde o systém který právě partokracii nebezpečně posiluje.

Volební systém lze nazvat poměrným, jestliže mechanismus přepočítávání hlasů vždy vede k rozdělení mandátů přibližně v tom poměru, v jakém volební strany obdržely hlasy. Voliči však zpravidla téměř nemohou ovlivnit pořadí kandidátů na kandidátce, což posiluje roli stran, „stranických sekretariátů,“ a může vést k jisté formě „partokracie.“ K sestavení stabilní vlády je ale potom potřeba uzavření koalice více stran. Tím je do značné míry eliminováno nebezpečí vlády jednoho degenerovaného „stranického sekretariátu,“ více stran tvořících společně vládu se určitým způsobem vzájemně kontroluje a je zárukou jistého širšího konsensu.

Volební systém lze na druhou stranu označit jako většinový, pokud voliči volí přímo svého zástupce, vyhrává ten, který získá jistým způsobem definovanou většinu hlasů. Takový systém nevede nutně k poměrnému rozdělení mandátů podle celkového počtu hlasů odevzdaných kandidátům za jednotlivé strany, avšak nemusí nutně vést ani k jakémusi zesilovacímu efektu, k přidělení většiny mandátů jedné straně, i když získala méně než polovinu hlasů. Tento efekt se liší u různých typů většinových systémů - jednokolový, dvoukolový, australský – alternativního hlasování, irský atd. V každém případě zpravidla dlouhodobě vedou k vytvoření systému dvou nebo tří stran. Charakteristickým prvkem většinového systému je vždy posílení osobní zodpovědnosti zvoleného poslance k voličům. Takto zvolení poslanci pak nemohou tolerovat svévolnou vládu.

Volební systém, který prosazuje ODS, ponechává stranickým sekretariátů silnou roli, a zároveň obsahuje vytoužený zesilovací efekt. Dává mizivou šanci nezávislým kandidátům. Voliči si vybírají mezi stranickými kandidátkami, byť s menším počtem kandidátů, avšak mandáty jsou rozdělovány nepoměrným způsobem k počtu hlasů, jedna volební strana s velkou pravděpodobností získá většinu křesel, a to i přesto, že pro její kandidátku odevzdá svůj hlas třeba méně než 25% voličů. Tím je tedy eliminován kontrolní prvek standardního poměrného systému, ale není zaveden kontrolní prvek systému většinového. Vzniká skutečně nebezpečná partokracie.

Volební systém do poslanecké sněmovny by měl být opravdu většinový. Neměl by to být systém jednokolový, kdy je zvolen kandidát s prostou většinou hlasů, který by zvlášť v našich podmínkách mohl často vést k volbě toho, kterého více voličů nechce nežli chce. Neměl by to být ani systém dvoukolový používaný již k volbě našich senátorů, který voliče dvojím hlasováním zbytečně unavuje. Jako nejlepší se jeví systém australský nebo irský, kdy volič jde k urně pouze jednou, nevolí jenom jednoho kandidáta, avšak udává své preference i pro ostatní. Systém počítání hlasů potom jistým způsobem vede k volbě toho celkově „nejpreferovanějšího“ kandidáta. Takový systém, ale samozřejmě umožňuje do politiky vstoupit nestranickým kandidátům typu Václava Fišera. Věřme, že politickým stranám při reformě volebního systému do poslanecké sněmovny nejde mimo jiné o eliminaci právě takových konkurentů.