Pražský primátor by měl být primátorem Pražanů a ne primátorem té či oné úzké stranické kliky, k čemuž vede současný způsob nepřímé volby primátora. Markantně to ukázal poslední pokus o odvolání primátora Jana Kasla. Pražany relativně oblíbený primátor se znelíbil svým radním z ODS, kteří se rozhodli pro jeho odvolání. Jejich krok má bezesporu logiku v tom, že  to byli oni, kdo ho do funkce primátora vyzvedli. Při posledních volbách byli však Pražanům prezentováni dva hlavní kandidáti na primátora: Jan Koukal za ODS a Martin Bursík za Čtyřkoalici. Martin Bursík ve svém volebním obvodu drtivě porazil Jana Koukala a při přímé volbě primátora by s vysokou pravděpodobností zvítězil právě on. ODS ale získal 21 míst v pražském zastupitelstvu oproti 16 místům Čtyřkoalice. Zachovala si tak díky rozložení hlasů v zastupitelstvu možnost nominovat primátora, musela  zároveň respektovat drtivou porážku Jana Koukala. Koukalův tým si nakonec překvapivě zvolil Jan Kasla, kandidáta, o němž voliči při volbách netušili, že by se mohl stát jejich primátorem. Jan Kasl tedy nevybíral svůj tým, tento ostřílený tým si vybral jeho, očekávaje, že zlepší obraz Rady, zároveň však umožní pokračování dosavadní uzavřené radní politiky ve stylu Jana Koukala. To se do značné míry podařilo, primátor však začal prosazovat více změn, než bylo pro jeho kolegy únosné. Byl ochoten vést jistý dialog s opozicí, na její vytrvalý nátlak dokonce učinil řadu dílčích kroků vedoucí k větší otevřenosti Magistrátu vůči veřejnosti, postavil se i proti některých finančním nebo majetkovým machinacím. Jeho chuť ke změnám rostla s rostoucí popularitou. Krátký proces s ním a s těmito nevítaným změnami se rozhodli učinit ostatní radní za ODS.  Radní ČSSD ochotně předem přikyvovali ke všemu, s čím přijde ODS, jenom aby nebyly ohroženy jejich židle. Puč se nevydařil po té, co Jan Kasl našel odvahu nazvat věci, resp. metody a cíle svých kolegů, pravým jménem. Ztráty Prahy se zalekl i Václav Klaus, mezi jehož oblíbence Jan Kasl jinak zrovna nepatří, a uložil radním a primátorovi zachovat  status quo. Výsledkem je ideově prázdná rada, kterou nestmeluje nic jiného než touha po udržení moci nad pražským magistrátem a strach ze stranického šéfa.
 Tato epizoda rozhodně ukazuje na nutnost znovu zahájit diskusi o přímé volbě primátora, který by nebyl hříčkou v rukou několika málo zastupitelů s mnoha partikulárními mocenskými zájmy. Přímo zvolený primátor by pak byl odvolatelný jen ve vyjímečných případech a sestavoval by svůj tým, který by samozřejmě musel získat podporu zastupitelstva. Znamenalo by to i jiné rozložení odpovědností a pravomocí, které je však běžné v řadě zahraničních měst. Takto zvolený primátor by skutečně mohl přinést změny, které Praha potřebuje. Zastupitelstvo  by proto nyní mělo využít své čerstvě nabyté zákonodárné iniciativy a navrhnout právě tuto změnu volebního zákona a zákona o hlavním městě Praze.

Jiří Witzany, 26.11.2000