Jiří Witzany

Ekonomická a společenská sebevražda kvůli novému typu chřipky?

K emotivní koronavirové diskusi a přijatým opatřením bych se vyjádřil rád jako matematik a finanční ekonom dvěma možná trochu protichůdnými poznámkami. První se týká problematické míry uváděné statistické smrtnosti, druhá přiměřenosti či nepřiměřenosti přijímaných drakonických opatření.

Podle představitelů WHO se smrtnost koronavirové infekce pohybuje okolo 3.4%, české ministerstvo zdravotnictví opakovaně uvádí 2-3%. Smrtnost je definována jako počet úmrtí z celkového počtu infikovaných (zatímco úmrtnost jako podíl úmrtí způsobených danou nemocí ze všech zemřelých v určitém období). Uváděná smrtnost okolo 3% zřejmě vychází z jednoduchého výpočtu, kdy je počet zaznamenaných úmrtí vydělen počtem nakažených, např. v okamžiku psaní tohoto článku (12.3.) to je 4 717 / 127 863 = 3.7%. Tento výpočet ale obsahuje jednu elementární chybu a je k němu možné přidat několik ale. Tato míra má totiž vyjadřovat pravděpodobnost, s jakou infekce vede ke smrti. Komplementárně se ptáme na pravděpodobnost vyléčení. Z počtu zaznamenaných nakažených případů je však nyní pouze 73 028 ukončených (4 718 úmrtí + 68 310 uzdravených). Z ukončených případů představuje počet úmrtí tedy 4 171 / 73 028 = 5.7%. U zbývajícího počtu 54 835 případů nevíme, jakým způsobem onemocnění dopadne (ve statistické terminologii se jedná o cenzorovaná pozorování), bohužel rozhodně nelze předpokládat, že všichni budou vyléčeni. Přibližně správným předpokladem je to, že podíl úmrtí zde bude stejný jako u již ukončených případů tedy 5.7%. Jinými slovy odhad smrtnosti indikované infekce koronaviru okolo 5.7% je rozhodně správnější než 2-3%, o nichž mnohokrát mluvit český ministr zdravotnictví. Tento opravený výpočet má ale samozřejmě několik ale. První námitkou může být poměrně dlouhá doba od okamžiku infekce do označení pacienta za vyléčeného, tedy určité zpoždění této veličiny oproti statistice úmrtí, která jsou bohužel nepochybná. Tento problém řeší statistická metoda analýza přežití používaná jak v medicíně, tak například i ve financích. Pro její aplikaci jsou však potřeba detailnější dat o jednotlivých případech, která autor nemá k dispozici (ale minimálně na národních úrovní bezesporu existují). Druhou námitkou může být rozdílné věkové složení případně jiné charakteristiky nakažených pacientů v různých zemích. I tento aspekt je řešitelný pomocí detailnějších dat a analýzy přežití. Další námitkou může být, že mnoho infikovaných lidí se do statistik vůbec nedostane a odhad smrtnosti je tedy třeba snížit směrem dolů. To je sice pravda, o přesném odhadu pak můžeme pouze spekulovat. Pokud se však ptáme, jaké je riziko úmrtí v případě prokázané infekce koronavirem, pak je to na základě veřejných údajů bohužel 5.7%, tedy podstatně vyšší než 2%-3% nebo i 3.4%.

Uvedené výpočty podtrhují, že nebezpečí koronavirem rozhodně nelze brát na lehkou váhu. Přesto se jako matematik i jako finanční ekonom musím pozastavit nad smysluplností aktuálních drakonických opatření, nouzového stavu, tedy de facto stanného práva, přijatého českou, ale i jinými vládami v Evropě, a to i v situaci, kdy se počet zaznamenaných případů pohybuje v řádu desítek a totální vymýcení koranaviru je prakticky nemožné. Přijatá drakonická opatření v případě dlouhodobého trvání totiž lze s jistou nadsázkou považovat za určitou společenskou, ekonomickou a finanční sebevraždu. Se stejnou nadsázkou lze říci, že sebevražda je jistě nejlepší prevencí jakékoliv nákazy, ale chceme opravdu touto cestou jít? Itálie se např. pravděpodobně řítí do finančního bankrotu. Otázka totiž je, co bude za měsíc, dva měsíce, nebo za rok? Podaří se tuto novou a bezesporu z hlediska smrtnosti jistě nebezpečnou novou virovou respirační infekci vymýtit? A pokud ne, budou tato opatření, tedy razantní omezení práva shromažďování, cestování, volného pohybu, a v důsledku i fungování ekonomiky prodloužena na neurčito? Zrušíme kulturu a vzdělávání? Podaří se v našich podmínkách koronaviru ve spolupráci s naší agilní vládou za několik týdnů to to, co trvalo komunistickému režimu řadu let? Souhlasím s tím, že zdravotnický systém a vědci potřebují určitý odklad a zpomalení růstu epidemie a měli bychom přijmout všechna rozumná opatření, která tomu pomohou. Epidemie koronaviru ale roste všude, alespoň v počáteční fázi exponenciálně prakticky stejným tempem, možná lze tento růst trochu zpomalit, ale nikomu se jej nepodařilo zcela zastavit. Není realističtější připustit to, co odvážně vyřkla Angela Merklová nebo Boris Johnson, tedy že je bohužel třeba počítat s tím, že koronavir se v populaci rozšíří podobně jako jiné chřipkové viry a musíme se soustředit, dokud na to ještě máme, na únosné zpomalení a zmírňování důsledků této nové chřipkové infekce, zejména pro nejohroženější skupiny obyvatel, namísto populistických a nereálných výkřiků, že koronavir zastavíme, a to za jakoukoliv cenu, ekonomickou, mezinárodně-politickou, společenskou i kulturní?

Jiří Witzany, 12.3.2020

Autor je profesorem financí na FFÚ VŠE

Vyjádřené názory nejsou oficiálním stanoviskem VŠE  

Poznámka: Článek by zaslán do HN a Deníku N, avšak nebyl publikován. S podobným názorem 20.3. v HN na titulní straně vystoupil Z. Tůma a M.Hampl:

https://archiv.ihned.cz/c1-66738020-byvali-sefove-cnb-tuma-a-hampl-nechame-v-zajmu-ochrany-zivota-umrit-celou-ceskou-ekonomiku